Toulky krajem křehkého půvabu

České Švýcarsko je obraz zasazený do nádherného skleněného rámu. Sklářské řemeslo tu totiž má tradici tak pevnou, že ji ani války, ani politické přemety nedokázaly vykořenit a ono žije dodnes. Nejvíce patrné to je, vystoupíte-li na chvíli z obrazu – třeba někde u České Kamenice – a vydáte se směrem na Kamenický Šenov, Nový Bor a Lindavu.

 

Andělská krása z výhně pekelné

Až pojedete na kole po oblíbené cyklostezce od Sloupu směrem na Cvikov, bude na vás na samém kraji Lindavy už zdálky dlouhýma skleněnýma rukama (ve skutečnosti jsou to originální lampy) mávat sklářská huť AJETO. Určitě sesedněte, protože zrovna tady začíná naše sklářské putování. A hned do krčmy. Ta vám svou pohostinnou náruč otevře v bývalé stodole, pár metrů od samotné hutě. Tady spočiňte, dejte si něco dobrého, určitě nevynechte terasu, ze které je osvěžující výhled na rybníček s ostrůvkem a skleněnou fontánou. Potom se s důvěrou obraťte na obsluhu a nechte se pozvat na prohlídku hutě s průvodcem (obvykle každou celou hodinu). Nejlepší je přijet sem dopoledne, protože to jsou skláři v plné práci. Až vejdete na ochoz dílny, ocitnete se ve světě umu, fortelu a řemeslného mistrovství. V pěkně žhavém světě. Až vám možná mistři skláři s dlouhými píšťalami napřaženými do ohnivých tlam pecí budou připadat jako samotní ďáblové. A až uvidíte některé z jejich prací, jen vás to v tomhle pocitu utvrdí. Je neskutečné, co dovedou vytvořit z něčeho tak křehkého. Přijdete-li odpoledne, zažijete zase něco jiného – dostanete se až k samotným pecím, a budete-li mít štěstí, zastihnete tu mistra kmenaře, který do pecí nakládá sklářský kmen. To je vám podivuhodná směs písku, sody, potaše a vápence alchymisticky doplněná sloučeninou nějakého kovu, který způsobí, že až se sklo v peci roztaví, bude barevné. Vidět kmenaře s lopatou u pece je zážitek z jiného světa. Mohutná oblaka prachu ve ztemnělé huti, výheň vyhnaná až k nepředstavitelným 1400 stupňům – začátek zázraku, který vyvrcholí po půlnoci, kdy se z kmene stane tekuté sklo.
 
 Až se pak vrátíte do krčmy, budete si tu moct u jedné z malých pícek za asistence mistra skláře vlastním dechem vyzkoušet, jaké to je, stvořit ze žhoucí hmoty třeba skleničku, vázičku nebo rovnou půllitr. Váš výrobek poputuje do chladicí pece a vy si ho z druhý den budete moci vyzvednout a odvézt.
 

Skleněná gastronomie

Pár kilometrů odtud, v Novém Boru, zase hledejte magické slovo AJETO. Tady zdobí vyhledávanou a velmi originální restauraci. V čem je jiná? Tak jednak to není žádná krmírna, ale kultivované místo, kde se zaměřují na mezinárodní kuchyni a kde vám navíc den co den (i o víkendech!) nabídnou cenově vlídné obědové menu z hotových jídel. No a hlavně – budete stolovat u prosklené stěny, za kterou kolem pecí kmitají mistři skláři a vytvářejí třeba komponenty skleněných lustrů. A budete-li tu k večeru, zastihnete u výhně buď majitele hutě, nebo studenty sklářských škol – a zase budete mít nač se dívat. Dokonce si to můžete, po moučníku, vyzkoušet na vlastní plíce. Když k tomu přidám, že venku je prostorná terasa s dětským koutkem, kde se v létě griluje a muzicíruje, že nad restaurací je muzeum, že součástí komplexu je i reprezentativní prodejna, kde se dá koupit jedinečný skleněný kumšt už za tři tisíce, ale také třeba originál od uznávaných umělců za podstatně víc, budete už asi vědět, že při skleněném putování tohle místo vynechat nelze.
 

Pouť časem po cestě ryté do skla

V Kamenickém Šenově stojí důstojný klasicistní patricijský dům. Je na něm nápis Muzeum skla a opravdu tu od roku 1968 sídlí pozoruhodná expozice rytého a broušeného skla s doplňkovou kolekcí svítidel. Historie muzejnictví v Kamenickém Šenově je ale mnohem starší, však tu taky budou příští rok v červnu slavit jeho 90. výročí. Tak. Mnohému by taková informace asi stačila. Jenomže to by se ochudil o to hlavní – o fakt, že tohle muzeum má křehkou skleněnou duši. Bude to nejspíš v lidech, na které tu narazíte. Vlídně se vás ujmou a rádi vás provedou expozicí, ukážou vám dokonalý model sklářské hutě, ohromí vás exponátem skleněné židle z konce 19. století vyrobené pro mahárádžu z Hajdarábádu, u ryteckého stroje vysvětlí, jaký že je vlastně rozdíl mezi rytím a broušením skla, a půjdou s vámi po nevšední cestě časem. Začíná někdy koncem 17. století, kdy se skleněná surovina natolik zkvalitnila, že se do ní daly vyrývat nádherné dekory, a končí doslova včera. Budete putovat od vitríny k vitríně a bez dechu sledovat, jak se měnily módy, tvary a síla skla, témata zdobení, a brzy zjistíte, že do těch skleněných artefaktů jsou zároveň vryty i kusy životů lidí, kteří je vytvářeli. A přijdete-li sem o čase adventním, uvidíte nevídané – každoroční vánoční výstavu sestavenou převážně z děl zdejších obyvatel. A možná tu zastihnete houf dětí, které si sem, jen tak, chodí po vyučování kreslit. Prostě muzeum s duší.
 
Další náměty na zážitky v Českém Švýcarsku naleznete:
 

Novinka byla publikována v rámci projektu: 

Napsal uživatel Rostislav Křivánek dne .

Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.