Ten, který přivedl turisty do skal

Je vlastně dost těžké představit si, že České Švýcarsko bylo někdy bez turistů. Když tudy ve druhé polovině 18. století malíř i Anton Graff a Adrian Zingg okouzleně bloudili a nazvali romantickou skalnatou krajinu Saským Švýcarskem, byli často prvními lidmi, kteří tu krásu viděli. Turistika jako taková se rodila především během 19. století a jako kterákoli lidská činnost měla i ona své věrozvěsty. Pro turistiku v Českém Švýcarsku jím byl především Edmund Mořic Clary-Aldringen.

Elisalex, femme fatale

Edmund, narozený ve Vídni roku 1813, byl příslušník váženého knížecího rodu, jehož tíha na něj naplno dopadla už v osmnácti letech, kdy musel po smrti otce převzít celé panství. To tehdy zahrnovalo lázně Teplice, Krupku, Benešov nad Ploučnicí a Bynovec. Když mu bylo osmadvacet, došlo k události, která jeho životu dala nový smysl. Oženil se s nádhernou bytostí, teprve šestnáctiletou krasavicí Elisabeth Alexandrou Ficquelmont. Elisalex, jak se jí říkalo, nebyla jen výhodnou partnerkou, byla jeho osudovou láskou. Hned rok nato jí nechal v teplickém zámeckém parku zbudovat uprostřed jezera romantický ostrov osázený květinami a stromy. Jeho snaha o povznesení Teplic a okolí dostala nový impulz. Rodinné sídlo se stalo centrem návštěv významných lidí z celé Evropy.

Edmund byl moudrý a osvícený člověk, liberální politik, který na svém panství osvobodil sedláky ještě dříve, než byla oficiálně zrušena robota. Stal se c. k. komořím, tajným radou a dědičným členem panské sněmovny a byl i rytířem Řádu zlatého rouna. Jeho život se ovšem stále nejvíce točil kolem Elisalex, neboť jinak jeho půvabné choti nikdo neřekl. Život ale dokáže být nesmírně krutý. Elisalex porodila dceru a tři syny a v pouhých třiapadesáti letech, v honosném palazzo Clary v italských Benátkách, zemřela.

Od Sokolího hnízda k Edmundově soutěsce

Edmundovi se zhroutil svět. Nový smysl života po nějakém čase nalezl právě v horečnatém a nesmírně kreativním rozvíjení turistiky. Jeho bynovecké panství zahrnovalo také Hřensko. A právě v jeho okolí nalezl Edmund všechno, co hledal. Byl jednak sám vášnivým turistou a obdivovatelem krás Českého Švýcarska a jednak měl tolik odvahy a předvídavosti, aby se s vervou, nelituje prostředků, vrhl do podnikání v oblasti dosud téměř neprobádané – totiž právě v turismu. Milníkem jeho snah se stal rok 1881. Edmund, z Benátek znalý italských reálií, pozval do Čech italské dělníky, kteří byli v té době zdaleka nejlevnější, a pustil se do dvou odvážných projektů. Škoda, že dnes nemáme mozek podobný tomu jeho.

Prvním projektem totiž bylo zcela logické „zkolonizování“ děčínské Fudžijamy – kopce Růžáku. Tenhle čedičový solitér v pískovcovém moři je vidět odevšad. Jak úchvatný tedy musí být pohled z něj! Edmund tu proto nechal postavit čtrnáct metrů vysokou dřevěnou rozhlednu a – jako moudrý podnikatel – vedle ní restauraci. Věděl navíc, že je vždycky lepší spojit kapitál s nadšením, a to nejen svým. Dal se tedy dohromady s růžovskou sekcí děčínského Horského spolku. On dodal peníze, materiál a dělníky, horalé vyznačili přístupové cesty a zpracovali vyhlídkové panorama. Dnes po rozhledně a restauraci nezbyla ani památka.

V téže době ale Edmund zhodnocoval i jinou svou investici. Před několika lety nechal vydláždit cestu ke klenotu kraje, k Pravčické bráně. Teď tu stavěl restauraci, a ne ledajakou – byl to výletní zámeček Sokolí hnízdo, který, přilepen na skalní stěně, stojí a funguje dodnes. Edmund dal navíc vytyčit a zprovoznit i panoramatickou stezku kolem skal vinoucí ze z Mezní Louky (nazvána byla po jeho sestře – Gabrielina), takže vznikl dodnes atraktivní okruh. Pravčická brána se stala obrovským magnetem, pánové ve fracích a dámy v krinolínách, pochopitelně s najatými mezky a nosiči, sem putovali ve špalírech. Edmund moudře vybíral vstupné a pyšně vodil kdekterou vzácnou návštěvu nejen na Pravčickou bránu, ale také do hřenského ústí soutěsky řeky Kamenice. Byla tu krátká cesta končící u starého jezu.

Úchvatné kulisy skalních stěn šplhajících kolmo k nebi jakoby přímo z hladiny neklidné říčky jeho návštěvníky nadchly. Edmund tu tedy postupně nechal zbudovat i mnohá zastavení, která pojmenovával po členech své rodiny. Postupně mu došlo, jaký potenciál soutěska má. Koncem osmdesátých let Edmund povolal dvě stovky, jak jinak, italských dělníků, konkrétně barabů neboli razičů tunelů ve skalách, nákladem sedmnácti tisíc zlatých nechal vybudovat přístupové cesty, tunely, nový jez, zainvestoval i lodě a všechno potřebné vybavení, a 4. května 1890 mohl být slavnostně otevřen plavební úsek od té chvíle zvaný Edmundova soutěska. Mezi vyhlídkami na skalním masivu naproti Pravčické bráně stojí neokázalý kamenný sloup. Až kolem něj půjdete, zastavte se na chvíli a vzpomeňte vděčně na muže, který roku 1894 zesnul v Teplicích, na muže, který dal Českému Švýcarsku punc turistického ráje.

 

Další náměty na zážitky v Českém Švýcarsku naleznete:

 

Novinka byla publikována v rámci projektu: 

Napsal uživatel Rostislav Křivánek dne .

Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.