Město zakleté krásy

Rumburk je město plné ukryté krásy. Jen je třeba si ji zasloužit, vychodit po ulicích. Kdo doopravdy chce a dokáže se dívat i skrze vrstvy naváté časem, ten tu nalezne nečekané poklady. Malinko vám napovím, kde hledat.

Ze století do století

Zcela jistě neuděláte chybu, začnete-li v muzeu. Jednak je tu stálá, pečlivě vytvořená expozice rumburské vzpoury, která vám pomůže podívat se na tuhle slavnou událost v reálném světle, najdete tu i expozici panenek ze sbírky Marcely Ullmanové a především, ohromí vás zdejší betlémy. Betlémářství na Rumbursku je vyhlášené a zdejší kolekce má opravdu nevyčíslitelnou hodnotu – ať už jde o rafinovaný pohyblivý Kiesslichův betlém, nedostižně vyřezávaný a vybarvený betlém Dominika Rudolfa nebo rozsáhlý betlém Weickertových vytvořený Franzem Xaverem Schützem.
 
A tím výčet zdaleka nekončí. V muzeu vám i poradí, kam dál, stejně jako v Městském informačním centru na náměstí. Nechte se tu vybavit velmi dobře vypravenými příručkami a vydejte se řečištěm času. Hned na náměstí nepřehlédněte jednoduchý barokní morový sloup z konce 17. století zasvěcený Nejsvětější Trojici, obklopený jedinečným souborem soch sedmi svatých vzdávajících hold Panně Marii. Jen o nějakých padesát let mladší je kamenný most přes Mandavu, nedávno nově osazený barokními sochami svatých Jana Nepomuckého a Šebestiána.
 
Zhruba ze stejné doby pochází pozoruhodná kaple Stětí svatého Jana Křtitele, která prošla spletitou cestou a svého času byla i větrným mlýnem, než ji v šedesátých letech minulého století opravil pravoslavný kněz Andrej Kolomacký, který ji vybavil i osobitou výmalbou včetně ikonostasu. Kapli najdete na Strážním vrchu poté, co projdete kolem všech zastavení rumburské křížové cesty.
 
Namátkový výlet vzdálenou minulostí můžete zakončit v evangelickém kostelíku, odkud tu a tam znějí vzácné jednomanuálové varhany a v přilehlé klasicistní přístavbě, jak tady říkají – „v Domečku na Kopečku“, se koná jedna zajímavější kulturní akce než druhá, nebo ještě u zbarokizovaného renesančního zámku, který však můžete prozkoumat jen zvenčí.
 
Do dvacátého století projděte třeba Šmilovského uličkou mezi krásnými podstávkovými domy. Doba nedávná zanechala v Rumburku nemenší skvosty – budovy bank, pošty a spořitelny, gymnázium ve stylu vídeňské secese nebo mohutný kavárenský dům Café Henke, skutečný klenot stylu art deco se zdobnou fasádou s egyptskými motivy. I funkcionalistické stavby v Rumburku najdete. Tu největší perlu jsem si ale nechal na konec.
 

Schody do nebe

O Rumburské loretě píšu v každých Zážitcích a rád. Ono je tam totiž každým rokem něco nového. V naší době je až zázračné, co dokáže minitým kolem Kláry Mágrové. Mají jasnou vizi, umějí na ni sehnat prostředky, a ještě o sobě dávají hlasitě vědět. A tak se loretánská kaple s ambitem rok od roku přibližuje víc a víc tomu, jak patrně kdysi vypadala. Poslední dokončená rekonstrukce je ale obzvláště pozoruhodná – Svaté schody, které od svého vysvěcení v roce 1770 nikdy neprošly přestavbou. Křížová cesta na zdech ambitu je teď korunována jedinečným celkem tří samostatných objektů – Vězení, tedy Posmívání se Kristovi, Svatých schodů a Božího hrobu. Nad Svatými schody je navíc kaple Kalvárie s Kristem na kříži, lotry po pravici a levici, Pannou Marií, svatým Janem a dušemi trpícími v očistci. Tím se Svaté schody do jisté míry stávají zcela samostatnou křížovou cestou!
 
Ale abych vás uvedl do věci – Svaté schody symbolizují schodiště v domě Pilátově, po kterém o Velkém pátku stoupal Kristus pro rozsudek smrti. Je tu dvacet osm stupňů a na nich padesát tři kovových křížků, které označují místa uložení relikvií, tedy ostatků svatých. Na druhém, jedenáctém a osmadvacátém schodě jsou vždy dva křížky vedle sebe. To pro připomenutí, že právě tady Kristovi ukápla krev z ran. Po centrálních schodech se vystupuje výhradně vkleče, obě postranní schodiště můžete ošlapat botami.
 
Rumburské Svaté schody jsou ale především jedinečné bohatou svitou dřevěných soch. Ve čtyřech výklencích, obklopujících centrální schodiště, je zobrazen výjev, při němž Pilát Pontský pronáší „Ecce homo“ a hledí při tom na Krista zbičovaného vojáky, a o něco níže lemují symbolickou Kristovu cestu dokonale řezbovaní Vysmívající se Židé. Tak takhle je to s těmi Svatými schody, jež nově vysvětil biskup litoměřický v září roku 2012. Jenomže vědět, co která socha představuje, to vůbec nestačí. Člověk to prostě musí prožít. A vůbec nezáleží na tom, v co věříte či nevěříte.
 
Vstoupit do chladivého ticha loretánského ambitu, pomalu kráčet pod malovanými klenbami, se zatajeným dechem pozorovat nádherný vnější plášť centrální Svaté chýše a dojít až ke Svatým schodům, zastavit se pod nimi a vnímat tu velebnou atmosféru, která tu navzdory vichrům času setrvává po staletí, to je zážitek naprosto odlišný od většiny toho, co nás v životě běžně potkává. A poučení? Alespoň tu a tam se zastavit a přestat spěchat. A nechat na sebe působit prazvláštní sílu vesmíru. V Rumburské loretě to jde samo.
 
Další náměty na zážitky v Českém Švýcarsku naleznete:
 

Novinka byla publikována v rámci projektu: 

Napsal uživatel Rostislav Křivánek dne .

Pro psaní komentářů se přihlaste nebo zaregistrujte.